Michael Connelly je zavedený autor. To ovšem nijak nezabránilo tomu, aby mi jeho jméno až do Štědrého večera nic neříkalo. Ježíšek mi ovšem nadělil jeho Strašáka (The Scarecrow) a já se do něj hned po Novém roce pustil. Po přečtení první stránky jsem byl ovšem trochu na vahách. Mám vůbec pokračovat? Dosud se mi nepodařilo vytvořit jediný záchytný bod, na kterém bych mohl stavět a kde bych mohl začít budou svou představu příběhu. Když se čtenář hned v úvodu objeví vprostřed děje, může to být velká výhoda, viz začátek Tajuplného ostrova. „Stoupáme?“ „Ne naopak klesáme.“ Ihned je jasné, že jde o život. Ve Strašáku ovšem není jisté, zda tower znamená věž anebo počítač, zmatení asi napomáhá i použití profesionálního žargonu. Jde o zmatení cílené, protože Connelly hbitě odpoví spoustu otázek, které si zmatený čtenář klade.

Jazyk knihy je ovšem celkem jednoduchý, výrazy z všelijakých kursů, které mají umožnit prostému Američanu vyjadřovat se jako vzdělanec, je v knize minimum. Myslím, že si na knihu může troufnout i pokročilý student angličtiny a slovník moc potřebovat přitom nebude.

Hlavním hrdinou knihy je novinář Jack McEvoy z L.A. Times. Píše už řadu let hlavně o zločinech. Noviny ovšem sužuje odliv čtenářů a stovka zaměstnanců dostane padáka. Jack je mezi nimi a má ve svém zbylém čase zacvičit elévku, která bude jeho práci dělat za menší plat. Bylo by pěkné, aby redakce jeho odchodu želela a Jack se pokusí o sólokapra na rozloučenou. Na parkovišti kousek od pláže se našla v kufru auta nahá ženská mrtvola. Podle otisku prstu na zpětném zrcátku jel v autě černý výrostek, který se dostal do policejní evidence kvúli prodeji drog. Policii je vše jasné, Jack však projde všechny protokoly z výslechu a zjistí, že kluk se přiznal ke krádeži auta, nikoliv však ke znásilnění a brutální vraždě. Není náhodou všechno jinak? Ctížádostivá elévka Angela, kterou si Jack drží od těla, najde na internetu několik vražd, kde byla oběť v kufru auta. Vražda, která se udála před pár lety v Las Vegas, byla zatraceně podobná té současné. Tehdy byl z vraždy obviněn a za ni posléze odsouzen bývalý manžel oběti. Jack se vydá do Las Vegas a pak do nevadského vězení v Ely. Událostí nabírají spád. Jack zřejmě sleduje správnou stopu, protože v jeho domě se objeví mrtvola Angely, zavražděná stejným způsobem. Tolik na úvod k ději. Děj detektivky se nemá vyprávět a nebudu to dělat ani já.

Samozřejmě, že si hromadný vrah své oběti nějak vybíral. Ale jak? Oběti z L.A. a Las Vegas mají leccos společného. Kde se však jejich osudy protnuly? Odpověď na tuhle otázku by zřejmě významně pomohla v pátrání. Tenhle bod je v knize ošetřen docela pěkně. Naopak druhý klíčový bod, kde Jack identifikuje skutečného vraha, podle mě trochu skřípe. Detektivky se píšou odzadu. Zatímco v dobré knize vezme autor (tedy dobrý autor) postavu a nechá ji jednat tak, jak přísluší jejím vlastnostem a zkušenostem, špatný autor svou postavou manipuluje jako s loutkou, aby ji dostal tam, kde ji chce mít. Autor detektivky ví, kam potřebuje postavu dostat. Čím lepší autor, tím větší volnost může dopřát svým postavám.

V knize hraje významnou úlohu internet a počítačová gramotnost. Hledání informací na internetu je dnes standardní součásti získávání informací, Connellymu se ovšem tento v knihách a filmu dnes již normální úkaz povedlo trochu pootočit. S internetem pracuje nejen hlavní hrdina, ale i vrah.

Zajímavou součástí knihy je potrestání hlavního padoucha. Pokud je z autorova pohledu vrah spíš hříčkou osudu než odpudivým gaunerem, může skončit sebevraždou a stejně jako poručík Borůvka ve Smrti na Jehle mu v tom hlavní hrdina nezabrání. V méně zdařilých knihách se dovíte, že vrah už v mládí trhal mouchám křidýlka. Ve Strašákovi se vypořádal Connelly s vrahem rafinovaněji. Po závěrečné přestřelce leží vrah v nemocnici v komatu. Oěetřující lékař předpovídá, že nikdy nevstane z postele. Vrah leží v komatu, slyší hlasy, ale nikdo na něj nemluví. V ruce cítí hroznou bolest, jako by ho tam někdo sekl vší silou sekerkou. Chtěl by, aby mu někdo pomohl, ale nepřichází nikdo, aby ho zbavil bolesti.

Jsem rodilý Brňák, od roku 1995 však žiju a pracuji v Kalifornii. Osm let jsem vydával internetový týdeník Bláznivou Markétu. Když se ucho utrhlo, přešel jsem na tento přece jen časově méně náročný osobní blog.

Archív:
Rok 2008

Mohlo by Vás zajímat:

• Hibernovaná Bláznivá Markéta s kompletním archívem a vyhledáváním
• Stránka firmy Alcor BioSeparations
• Moje nepříliš udržovaná osobní webovka s fotkami a dalšími takřka zbytečnostmi
• Všechna moje videa na You Tube

• Vybraná videa, která jsou pro mě z nejrůznějších důvodů důležitá:

Brno- My Home Town
Tady jsem se narodil, chodil do školy, zamiloval, oženil, vychoval dvě děti. Další komentář je snad zbytečný.

Tam, kde leží de Souches
De Souches velel všem vojákům ve městě (bylo jich 476), když Brno oblehla osmadvacetitisícová švédská armáda. A město se ubránilo. De Souchesovi se dostalo potom velkých poct a po smrti byl pohřben v kostele svatého Jakuba. Ten mám, ač bezvěrec, moc rád. Kdysi jsem natočil na superosmičku skoro identický černobílý film, navíc tam byl snad jen záběr na Souchesovu bystu na Špilberku, jak se dívá dolů do města.

April in Park City
V utažském Park City se každý rok koná známý Sundance filmový festival, před pár lety se tady konala zimní olympiáda. Ta byla nominálně v Salt Lake City, ale lyžovalo se tady a tady vyhrál Valenta i svou zlatou. V roce 2007 jsme sem v dubnu vyrazili my. Měli jsme štěstí. Žádný mokrý jarní sníh, ale pěkný péřák.

Ali
Ali byla klisna, na které Jana dost jezdila. Pak se jí však udělala díra do žaludku a během pár hodin byla pryč. Na filmu s ní Jana jezdí v aréně u naší kamarádky Brook.

Po operaci
Unavený po operaci, frustrovaný svou hluchotou, ale připravený se poprat s osudem a v koutku srdce doufající, že snad budu zase jednou slyšet.

Krisýtnka poprvé na Rexovi
Vnučka Kristýnka jede s babičkou Janou na kdysi problémovém Rexovi.

Jako ryba ve vodě
Vnučka Táňa s tátou Adamem si užívá plaveckého kursu kousek od Wollongongu v jihovýchodní Austrálii. A Max se už těší, až za chvíli vleze do vody taky.