Letošní lednové lyžování v Incline Village jsme prožili v poněkud neobvyklé sestavě. K Lake Tahoe se s námi vydali naši kamarádi Regina a Milan a jela s námi i naše vnučka Kristýnka.To bylo velmi slibné a maloval jsem si, že Kristýnka vstoupí na světové svahy právě tady. Kdysi jsem učil lyžovat Adama i Davida. Vůbec není podstatné, že o rok později měli z mého lyžování srandu a nadšeně mě na požádání i bez vyžádání předváděli: jak se nadechnu, zapíchnu hůlku a otočím se okolo ní, výdech. Podstatné je, že oba kluci umějí lyžovat. Doufal jsem, že tudy půjde i Kristýnka. První den Jana pro ni vypůjčila boty, lyže a helmu. Půjčovné se ovšem pohybovalo v částkách, které přiměly Janu, že všechny tyto náležitosti ještě odpoledne koupila. Pochválil jsem ji za hospodárnost. Jenže v pondělí přešlo Kristýnčino pokašlávání v tuberácký kašel a bylo vymalováno. Kristýnka zůstala v teple a nos vystrčila až poslední den.

Kristýnka tedy byla celý týden v českém prostředí, což se příznivě projevilo na jejích vyjadřovacích schopnostech. Maminka se po návratu nestačila divit, jak Kristýnka mluví. Patrně ovšem to bylo vykoupeno problémy ve školce po návratu, kde asi Kristýnce chvíli trvalo, než se dostala zpátky. Za vše se něčím platí. Bylo zajímavé sledovat Kristýnku při hře. Najeednou se mi vybavily vzpomínky přes padesát let staré. Je to zajímavé, jak všechny děti chtějí a potřebují mít svůj vlastní domeček, nejčastěji asi pod stolem nebo pod židlí.

Lyžování bylo skoro stále v novém sněhu, protože celý týden takřka nepřetržitě sněžilo. Což znamenalo ovšem jezdit skoro pořád v chumelenici. V úterý fičelo tak, že nás to zahnalo do chajdy dřív. Diamond Peak má vesměs modré sjezdovky a pár černých, ale člověk si tam přesto dobře zalyžuje. Trošku jsem pracoval na svém stylu. Nevím, jak moc se to projevuje při pohledu na mě, ale významný rozdíl je ve spotřebě kyslíku. Jsou místa, kde obvykle zastavuji a funím jak sentinel. Jenže najednou jsem začal zastavovat dál a po dvou nádeších už jsem dýchal normálně. To potěšilo.

Zaujalo mě, že na svazích bylo míň snowboardistů. Rozhodně během úvodního víkendu ano. Dost možná to bylo dáno dlouhým víkendem, kdy vyrazili ven i sváteční lyžaři. Během týdne ty rozdíly už nebyly tak markantní. Přesto si dávám na snowboardisty pozor. Jeden to do měl napálil vloni a dost to bolelo. Ale člověk může dávat pozor, jak chce, stejně to nepomůže. Už jsem přijížděl k vleku, všude byly velké nápisy SLOW a najednou BENG! Z lesa se přiřídil snowboardista a přímo na mě. Ty ses spiš lekl, mínila Jana. To přece nebyl žádný velký náraz. Tak to možná vypadalo zvenku. Ale já stále nemůžu spát na pravém boku, jak mě bolest v pravém rameni budí.

Jsem rodilý Brňák, od roku 1995 však žiju a pracuji v Kalifornii. Osm let jsem vydával internetový týdeník Bláznivou Markétu. Když se ucho utrhlo, přešel jsem na tento přece jen časově méně náročný osobní blog.

Archív:
Rok 2008

Mohlo by Vás zajímat:

• Hibernovaná Bláznivá Markéta s kompletním archívem a vyhledáváním
• Stránka firmy Alcor BioSeparations
• Moje nepříliš udržovaná osobní webovka s fotkami a dalšími takřka zbytečnostmi
• Všechna moje videa na You Tube

• Vybraná videa, která jsou pro mě z nejrůznějších důvodů důležitá:

Brno- My Home Town
Tady jsem se narodil, chodil do školy, zamiloval, oženil, vychoval dvě děti. Další komentář je snad zbytečný.

Tam, kde leží de Souches
De Souches velel všem vojákům ve městě (bylo jich 476), když Brno oblehla osmadvacetitisícová švédská armáda. A město se ubránilo. De Souchesovi se dostalo potom velkých poct a po smrti byl pohřben v kostele svatého Jakuba. Ten mám, ač bezvěrec, moc rád. Kdysi jsem natočil na superosmičku skoro identický černobílý film, navíc tam byl snad jen záběr na Souchesovu bystu na Špilberku, jak se dívá dolů do města.

April in Park City
V utažském Park City se každý rok koná známý Sundance filmový festival, před pár lety se tady konala zimní olympiáda. Ta byla nominálně v Salt Lake City, ale lyžovalo se tady a tady vyhrál Valenta i svou zlatou. V roce 2007 jsme sem v dubnu vyrazili my. Měli jsme štěstí. Žádný mokrý jarní sníh, ale pěkný péřák.

Ali
Ali byla klisna, na které Jana dost jezdila. Pak se jí však udělala díra do žaludku a během pár hodin byla pryč. Na filmu s ní Jana jezdí v aréně u naší kamarádky Brook.

Po operaci
Unavený po operaci, frustrovaný svou hluchotou, ale připravený se poprat s osudem a v koutku srdce doufající, že snad budu zase jednou slyšet.

Krisýtnka poprvé na Rexovi
Vnučka Kristýnka jede s babičkou Janou na kdysi problémovém Rexovi.

Jako ryba ve vodě
Vnučka Táňa s tátou Adamem si užívá plaveckého kursu kousek od Wollongongu v jihovýchodní Austrálii. A Max se už těší, až za chvíli vleze do vody taky.