Tak prý většina lidí vzpomíná na právě uplynulý rok jako na špatný. Zase jsem v menšině. V roce 2009 jsem dostal od NIH grant. To není samozřejmost a je to pro mě rozhodně událost loňského roku. Grant mi umožnil pronajmout větší prostory, najmout jednu pracovní sílu a pustit se do projektu, který by v závěru mohl vést k odcela slušnému produktu. Ten by mě snad mohl časem uživit. A koncem roku jsem oprášil několik let starý projekt a vypadá to, že by se mohl ujmout i on. Proto se do nového roku dívám s mírným optimismem. Do sudých roků se člověk obvykle dívá s větší nadějí než do lichých let, takže uvidíme za rok, nakolik měl můj optimismus opodstatnění.

Ono to špatné hodnocení uplynulého roku je evidentně dáno ekonomickou situací. Mnoha investorům asi zbudou oči pro pláč. Pokud se člověk nedokáže oprostit od emocí a prodává investice, když prodávají všichni a ceny klesají a naopak kupuje, když kupují všichni a ceny se vznášejí u stropu, pak je tutově ve ztrátě. Tvrdí se, že i v těch nejúspěšnějších fondech je obvykle většina investorů v minusu. Z důchodu samotného nebudeme moc schopni vyžít, a tak si na důchod šetříme. Už to vypadalo docela dobře, snad bychom mohli odejít do důchodu jen o pár let později, než kolik je v Česku normální. Loňský rok jsme ovšem zahájili v minusu, takže deset předchozích let šetření vygenerovalo záporný zisk. A v březnu už šlo o dost výraznou ztrátu. „Odborníci“ se štychali v předpovědích, jak hluboko Dow-Jones klesne. Sedm tisíc, říkal jeden. Půjde až na šest, trumfoval druhý. Já bych se vůbec nedivil, kdyby klesl až na pět, nechal se slyšet třetí. Protože DJI skončil nad deseti a půl, dal jsem ty odborníky do uvozovek. Znalci bez uvozovek říkají, že člověk má investovat pořád. Jen s velkým sebezapřením jsem pokračoval v investicích, ale i nové koupě padaly dolů, takže mi bylo z toho chvílemi úzko. Trhy však šly nahoru, takže jsme se koncem roku vyhrabali z mínusu. Ekonomika se může zase propadnout, protože není o reálném stavu věci, ale o lidském očekávání. Nelze vyloučit, že se v novém roce zase propadneme do červených. Než však odejdeme do důchodu, tak se snad situace zpraví.

Na poli sportovním to nebylo nic moc. Opravdu? Mám z Bay Cupu dvě stříbrné medaile a dvě bronzové, takže tak úplně jalový rok to nebyl. Faktem ovšem je, že s emi nepodařilo obnovit kordové céčko a pokud se mi to nepovede ani do června, tak o ně přijdu. A v šavli dokonce nemám žádnou třídu. Beru to za ten konec, že šermuju pro radost a chodím na školu, abych se něco naučil. A mám pocit, že ano, že něco jsem se naučil a umím toho trochu víc než na začátku roku, třebaže jsem o rok starší a moje fyzická výkonost asi spíš šla dolů, než aby stoupla.

Zajímavé, že jsem koncem roku dvakrát musel řešit krádež své identity. Neznámé položky jsem objevil ve výpise už několikrát, většinou to však skočilo malým překvápkem, prostě jsme zapomněl jméno firmy, od které jsem něco koupil. S nabouráním jsem se zatím setkal jen jednou. Půl roku poté, co jsme byli v Thajsku, chtěl někdo mou kartou zaplatit letenku z Bangkoku do Pekingu, v bance si toho okamžitě všimli a zeptali se, jestli jsem opravdu nějakou takovou letenku kupoval. Tak banka mou kreditku zablokovala a poslala mi novou. A teď po třech letech podobný problém dvakrát krátce po sobě. Jednou PayPal, podruhé AmEx. Přitom s kreditkou AmEx jsem platil pouze benzín u pumpy v Costcu. Žádné internetové nákypy, žádné jiné platby. Šrajtofli mi nikdo neukradl, takže opravdu nevím, jak se to mohlo stát. Proto jsem raději tuhle kartu zrušil.

Říká se, že nejvíc je vidět tok času na dětech. Táňu s Maxem jsem viděl v březnu u nich na návštěvě, Kristýnku vídám poměrně často. Všechna vnoučata jsou doma vychovávána česky, samozřejmě, že ve školce se česky nedomluví. Kristýnce se asi občas k angličtině hodí španělština. Teď však chodí do jiné školky, kde děti učí nenásilně písmenka i počítání. Když jsme nedávno četli nějakou pohádku, byl tam obrázek dvanácti loupežníků. A ptám se Kristýnky, kolik jich tam je. Správně je spočítala česky i anglicky. Na třiapůlleté dítě to není špatný výkon. Když jsem to říkal Davidovi, on už o tom věděl. A prý i Kristýnka pochopila, že v desítkách se čísla jedna až devět pravidelně opakují. Děti se učí strašně rychle a to byla asi největší radost uplynulého roku.

Jsem rodilý Brňák, od roku 1995 však žiju a pracuji v Kalifornii. Osm let jsem vydával internetový týdeník Bláznivou Markétu. Když se ucho utrhlo, přešel jsem na tento přece jen časově méně náročný osobní blog.

Archív:
Rok 2008

Mohlo by Vás zajímat:

• Hibernovaná Bláznivá Markéta s kompletním archívem a vyhledáváním
• Stránka firmy Alcor BioSeparations
• Moje nepříliš udržovaná osobní webovka s fotkami a dalšími takřka zbytečnostmi
• Všechna moje videa na You Tube

• Vybraná videa, která jsou pro mě z nejrůznějších důvodů důležitá:

Brno- My Home Town
Tady jsem se narodil, chodil do školy, zamiloval, oženil, vychoval dvě děti. Další komentář je snad zbytečný.

Tam, kde leží de Souches
De Souches velel všem vojákům ve městě (bylo jich 476), když Brno oblehla osmadvacetitisícová švédská armáda. A město se ubránilo. De Souchesovi se dostalo potom velkých poct a po smrti byl pohřben v kostele svatého Jakuba. Ten mám, ač bezvěrec, moc rád. Kdysi jsem natočil na superosmičku skoro identický černobílý film, navíc tam byl snad jen záběr na Souchesovu bystu na Špilberku, jak se dívá dolů do města.

April in Park City
V utažském Park City se každý rok koná známý Sundance filmový festival, před pár lety se tady konala zimní olympiáda. Ta byla nominálně v Salt Lake City, ale lyžovalo se tady a tady vyhrál Valenta i svou zlatou. V roce 2007 jsme sem v dubnu vyrazili my. Měli jsme štěstí. Žádný mokrý jarní sníh, ale pěkný péřák.

Ali
Ali byla klisna, na které Jana dost jezdila. Pak se jí však udělala díra do žaludku a během pár hodin byla pryč. Na filmu s ní Jana jezdí v aréně u naší kamarádky Brook.

Po operaci
Unavený po operaci, frustrovaný svou hluchotou, ale připravený se poprat s osudem a v koutku srdce doufající, že snad budu zase jednou slyšet.

Krisýtnka poprvé na Rexovi
Vnučka Kristýnka jede s babičkou Janou na kdysi problémovém Rexovi.

Jako ryba ve vodě
Vnučka Táňa s tátou Adamem si užívá plaveckého kursu kousek od Wollongongu v jihovýchodní Austrálii. A Max se už těší, až za chvíli vleze do vody taky.