(osvětový článek o kochleárním implantátu)

Když jsme před dvanácti lety cestou do Benátek přistáli v Paříži, měl jsem trochu tísnivý pocit, že všichni lidé na letišti letí někam na pohřeb. Všichni totiž byli v černém. Až později vyšlo najevo, že černá je právě módní barva.

Když šermuju, pochopitelně se potím a pot vleze všude, i za uši, kde mám vlevo sluchadlo a vpravo processor k implantátu. Pot vyřadí z provozu baterky a občas končím totálně hluchý.

O víkendu začalo v Atlantě šermířské mistrovství USA. Ve všech kategoriích se během deseti dnů střetne šest a půl tisíce šermířů. Je to prý největší turnaj na světě.

Když jsem šermoval najaře na Bay Area Senior Games, dostal jsem kromě láhve na vodu z tenké oceli a pár dalších věcí i kit na odběr vzorku DNA. Takže jsem naplival do zkumavky, vzorek podle jednoduchého návodu zpracoval a poslal.

Kdo není ve dvaceti socialistou, nemá srdce. Kdo jím je ve třiceti, nemá hlavu. Tenhle výrok se připisuje Winstonu Churchillovi, ale prý se datuje až do dob Francouzské revoluce. Takto jsem chtěl zahájit článek, ve kterém jsem chtěl reagovat na diskutované video Přemluv bábu.

>Když jsem dostal flasr naposled, to bylo někdy asi před osmi lety, byly kurs i test docela stupidní: Kamarád se na návštěvě u nás ožral a tak mu a) uvařím kotel kafe a pak ho pustím, b) nechám ho jet bez kafe, c) zavolá m mu taxíka nebo ho nechám přespat u nás. Tentokrát je test mnohem víc o číslech a občas se dovím i něco nového.

Firma Cochlear dala na trh novou verzi implantátu a procesoru. Já mám implantát zabudován v hlavě, takže s tím nic dělat nebudu, ale upgrade procesoru Nucleus 5 by mohl být zajímavý. Především se mu neříká řečový processor ale zvukový procesor. Protože umí o něco líp i hudbu.

Na Letné, když jsem se proplétal mezi hromadami písku a štěrku, jsem někde odbočil moc brzo nebo pozdě a vytisknutá trasa byla najednou na dvě věci. Tak jsem začal řidit podle citu. Jana lehce protestovala, ale já ji uklidnil, že koupíme někde mapu. Hele, tohle znám z internetu, to vypadá jako Kyslíková hala. A tady je benzinka, tady koupím mapu. Mapu jsem koupil a pak požádal pumpaře, aby mi ukázal, jak se dostanu ke Clarionu.

Když byli u nás lyžovat naši čeští kamarádi a stěžovali si, že na sedačkách okolo Lake Tahoe nejsou plexisklové kryty, nechápal jsem moc, o co jim šlo, plexisklové bubliny jsem nikdy neviděl. Je to rozežranost nebo není? Sölden mi jasně ukázal, že není.

Došel mi dopis od firmy, kde mám pronajaté prostory pro svou laboratoř, že dlužím za nájem i „inkaso“. Docela mě to udivilo, protože tyhle věci si hlídám. Kopii šeků jsem našel okamžitě, prý je však správcová nedostala. Tak jsem se podíval přes internet na svůj bakovní účet. A podívejme, oba šeky byly vyinkasovány!

Takže to není místní záležitost, říkám si. Co se stalo? Prý říkali v rádiu, že u letiště v Palo Alto spadlo letadlo do drátů vysokého napětí. Pocuchalo to dva baráky, ale hlavně to vysoké napětí. Bez proudu je i nemocnice na Stanfordu. Prý to může trvat celý den.

V neděli jsme vyrazili na chvíli ven. Za Stanford. Je tam docela zajímavý flák země, dřív se tam dalo chodit všude, pak to omezili na vyasfaltované kolečko. To kolečko může mít 6-7 kilometrů, takže když se chce člověk trochu vyvenčit a nemá moc času, aby jel někam dál, hodí se jít tam. Ovšem je tady malý problém. Chodí sem docela dost lidí a o víkendu se tady hůř hledá místo na zaparkování, zvlášť odpoledne.

Ve čtvrtek jsme byli na koncertě San Francisco Symphony. Ve zdejších končinách se musí všude dojet autem a návštěvník koncertu má tři možnosti: Může za pět dolarů zaparkovat v patrové garáži hned u Flintova centra. To se hodí, když jde člověk na poslední chvíli. Jenže problém je po koncertě: Trvá to dvacet i více minut, než se člověk ve smradu výfukových plynů vymotá z garáže ven.

Michael Connelly je zavedený autor. To ovšem nijak nezabránilo tomu, aby mi jeho jméno až do Štědrého večera nic neříkalo. Ježíšek mi ovšem nadělil jeho Strašáka (The Scarecrow) a já se do něj hned po Novém roce pustil. Po přečtení první stránky jsem byl ovšem trochu na vahách. Mám vůbec pokračovat?

Letošní lednové lyžování v Incline Village jsme prožili v poněkud neobvyklé sestavě. K Lake Tahoe se s námi vydali naši kamarádi Regina a Milan a jela s námi i naše vnučka Kristýnka.To bylo velmi slibné a maloval jsem si, že Kristýnka vstoupí na světové svahy právě tady. Kdysi jsem učil lyžovat Adama i Davida. Vůbec není podstatné, že o rok později měli z mého lyžování srandu a nadšeně mě na požádání i bez vyžádání předváděli.

Michael Crichton vydal svou poslední knihu posmrtně. Tato věta je samozřejmě blbost. Michael Crichton je posmrti a nic vydat nemohl, ale v jeho pozůstalosti se našel rukopis. Před Vánocemi vyšel pod názvem Pirate latitudes, tedy volně přeloženo Pirátské rovnoběžky.

Tak prý většina lidí vzpomíná na právě uplynulý rok jako na špatný. Zase jsem v menšině. V roce 2009 jsem dostal od NIH grant. To není samozřejmost a je to pro mě rozhodně událost loňského roku. Grant mi umožnil pronajmout větší prostory, najmout jednu pracovní sílu a pustit se do projektu, který by v závěru mohl vést k odcela slušnému produktu. Ten by mě snad mohl časem uživit

(C) Vladislav Dolník 2008 - 2009